O hranicích a hraničních kamenech


Od dob středověku byly země Koruny české rozděleny na mnoho panství, též označovaných jako velkostatky. Panství byla tvořena pozemkovým majetkem, který byl zapsán v zemských deskách. Majitelem panství mohl být soukromý vlastník (zpravidla šlechtic, v pozdějších dobách však panství kupovali také úspěšní průmyslníci a obchodníci), svobodné město, panovník nebo církevní instituce (například biskupství, klášter či kapitula).

Až do poloviny 19. století plnila panství funkci nejnižších správních jednotek. Vlastník panství vykonával soudní, berní a politicko-policejní správu nad svými poddanými. Menší velkostatky často vlastní soudní pravomoc neměly. Ta byla v takových případech vykonávána některým významnějším sousedním panstvím. Pro panství malého územního rozsahu, zpravidla bez soudní pravomoci, se vžilo označení statek.

Tento stav trval až do konce vrchnostenské správy v roce 1848, kdy se nejnižšími správními jednotkami staly obce. Velkostatky tak přišly o svoji správní funkci, zůstal jim však nadále význam hospodářský a politický. Vývoj územního rozsahu velkostatků závisel na mnoha okolnostech. Vlastník mohl část svého panství prodat nebo k němu naopak přikoupit další území. Panství mohlo být také rozděleno na více částí mezi dědice. Nemalý vliv měly i sňatky a některé historické události (například pobělohorské konfiskace).

Hranice územního vlastnictví feudálních držitelů byly zpočátku stanoveny pouze přibližně. Vzhledem k řídkému osídlení a nízké ceně půdy nebylo do určité doby třeba vyznačovat hranice přesně. Využívaly se především přirozené hraniční znaky – řeky, potoky, horské hřebeny, stráně, skály, rokle a cesty. V nezbytně nutné míře byly doplněny také některé znaky umělé – lesní průseky, příkopy, pruhy neobdělané půdy (meze) nebo hraniční kopky (kopečky navršené z hlíny a kamení). S rostoucí hustotou osídlení a stoupající hodnotou hospodářsky využívané půdy vznikla potřeba zpřesnění průběhu hranic mezi panstvími. Snaha ochránit územní vlastnictví před majetkovými spory vedla k přesnější stabilizaci hranic v krajině, ale také ke vzniku podrobnějších hraničních popisů a zobrazení. K vyznačení hranic v terénu se využívalo stále více umělých hraničních znaků, zejména záseků na stromech, hraničních kopečků, příkopů a hraničních kamenů.

O právních aspektech vytyčování hranic a vedení mezních sporů nás informuje několik děl z 15. a 16. století. Je to především Kniha Tovačovská, kterou sepsal v 80. letech 15. století hejtman Markrabství moravského Ctibor Tovačovský z Cimburka. Text Knihy Tovačovské dále doplňuje Kniha Drnovská z počátku 16. století (jejím autorem byl Ctibor Drnovský z Drnovic). Další spis věnovaný meznímu soudu a hraničním sporům sestavil v roce 1600 Jakub Menšík z Menštejna. Hranice území se určovaly a vyznačovaly obcházením nebo objížděním na koních. Úřední osoby přitom měly k dispozici svědky, kteří dobře znali přesný průběh hranice. Podobně se postupovalo i v případě prodeje území. Při stanovování hranic byli mrskáni mladí lidé z okolních vsí, aby si po dlouhá léta dobře pamatovali přesný průběh hranice pro případ budoucího sporu.

Svědkové na hranici

Vedení svědků na hranice.
Jakub Menšík z Menštejna: O meze, hranicích… Praha 1600

Spory o hranice na Moravě spadaly do kompetence zemského soudu. Soud mohl vyslat své úředníky, aby prozkoumali hranici přímo na místě a vyslechli svědky: „Když ale líčení pře ode stran zdálo se býti pánům nedostatečné, vyslali úředníky menší na ty meze, aby je pilně ohledali, svědomí svědků napsali a pánům pak zevrubnou zprávu podali, kteří pak na základě té zprávy nález učinili. Krom listin kladla se při ohledání mezí hlavní váha na vyznání starých lidí okolních, jelikož tito nejsnadněji svědčiti mohli, kde a jaké meze od předešlých dob byly.“ Úředníci se nejprve snažili přivést obě strany ke smírnému urovnání sporu. Pokud se strany nedohodly, byl vykopán v zemi hrob, ve kterém museli pokleknout bosí svědci oblečení jen v košili. V hrobě pak téměř nazí přísahali před krucifixem, že budou před úředníky vypovídat pravdivě. Nahota měla svědkům připomínat, že jednou budou stát nazí před posledním soudem. Hrob byl symbolem jejich vlastního hrobu, z něhož budou muset jednou předstoupit před spravedlivého soudce. Přísaha v hrobě tedy měla svědky přimět k pravdomluvnosti, jako by jejich svědectví mělo být jejich posledním skutkem na tomto světě.

Přísaha

Přísaha svědků v hrobě.
Jakub Menšík z Menštejna: O meze, hranicích… Praha 1600

Posouvání úředně stanovených hranic a poškozování mezníků bylo přísně trestáno. Za každý poškozený hraniční kámen hrozila soudně vymahatelná pokuta: „Ktožby kolivěk komu mezníky vymetal anebo přesekal, anebo jinam přesadil, anebo překopal, aneb jak koli jinak předělal bez vuole a vědomí toho, s kým ty mezníky spolu má: tehdy ten tomu neb těm propadni 20 kop grošuov českých a z toho každého mezníku jednoho aby z té pokuty viniti mohl před saud větší zemský. Než udělal-li by to čí člověk poddaný aneb služebník bez vuole pána svého: ten má propadnouti 10 kop grošuov českých, a z těch má poháněno a viněno býti též před saudem zemským větším. A ta pokuta na tom člověku, když by to naň provedeno bylo, má přisauzena býti. Pakli by ten člověk za to statku neměl, má jej pán jeho tomu komuž by mezníky vymetal neb přesekal neb jinam přesadil, vydati, a on má jemu té pokuty oddělati neb odslaužiti.“

Přísaha

Neoprávněné přemístění hraničních kamenů.
Dřevořez Joost Damhouder, Frankfurt 1565.

K nejvýznamnějším bodům hranic patřila místa, kde se v jednom bodě stýkaly hranice tří panství. Tato trojmezí byla zpravidla označena opracovanými trojbokými kameny, na nichž byly znázorněny zkratky názvů panství a iniciály či dokonce erby příslušných feudálních vlastníků. Také další významná místa hranic byla osazena jemně přitesanými kameny s písmeny a symboly. Označeny byly především body, ve kterých hranice ostře měnila směr, případně místa, kde bylo vytyčení hranice výsledkem smírného vyústění hraničního sporu. Úseky hranic mezi hlavními hraničními kameny byly vyznačeny pomocí méně nákladných hraničních znaků. K nim patřily obyčejné hrubě opracované mezníky bez nápisů, hraniční kopečky a hraniční stromy opatřené záseky do kůry nebo zatlučenými hřeby.

V roce 1785 vydal císař Josef II. patent, jímž byl zaveden pozemkový (tzv. josefský) katastr. Tento katastr nahradil jednotku pro stanovení výtěžku daně, kterou byla do té doby usedlost, jednotkou novou – pozemkem. Bylo proto nutné nově zaměřit veškeré hospodářsky obdělávané pozemky. Základem pro josefský katastr byly katastrální obce, jejichž obvod byl vyměřen ještě před prováděním měřických prací na hospodářských pozemcích. K vyměřování se používal měřicí řetěz nebo provaz dlouhý deset rakouských sáhů. Provaz se máčel v oleji či kolomazi, aby se se změnami vlhkosti jeho délka příliš neměnila. V době zavedení josefského katastru vznikla většina hraničních znaků mezi katastrálními obcemi příslušejícími k témuž panství (tj. na hranicích obcí, které nebyly současně hranicemi mezi panstvími).

Patent

Úvod patentu Josefa II. z roku 1785 a výňatek z první měřické instrukce pozemkového katastru.

Z dalších katastrů je zajímavý především stabilní katastr, v rámci kterého vznikly prozatímní a definitivní popisy hranic všech katastrálních obcí a také unikátní mapové dílo – soubor indikačních skic a poté i takzvaných císařských otisků.

Mezníky se používaly nejen ke stabilizaci hranic panství, ale také pro vyznačení hranice mezi dominikální (panskou) a rustikální (poddanskou) půdou. Například pole patřící vlastníku panství bylo takto odděleno od pozemků náležejících k poddanským gruntům.

Hraniční kameny se jako hraniční znak využívaly stále častěji i v pozdější době, současně se však postupně zjednodušovala jejich podoba. Rozměrné a často výtvarně hodnotně zpracované hraniční kameny panství vytvořené v 16., 17. a 18. století vystřídaly v 19. století menší mezníky opatřené většinou již jen zkratkou názvu panství či katastrální obce. Ještě na počátku 20. století vznikalo velké množství kamenných mezníků, které sloužily k vymezení parcel. Tyto kameny však již velmi často postrádaly jakékoliv nápisy.

V současné době se dochované hraniční kameny vyskytují téměř výhradně v lesích. Drtivá většina kamenů v polích byla zničena při scelování pozemků v padesátých letech 20. století. Území Chřibů je výjimečné tím, že zde hranice mezi mnoha různými panstvími procházely zalesněným územím. Díky tomu se zde dodnes setkáme s velkým množstvím rozmanitých hraničníků. Problematika jejich ochrany není jednoduchá ani dnes, kdy jsou tyto drobné památky vystaveny na jedné straně nebezpečí poškození lesní technikou, na straně druhé se stávají kořistí zlodějů. Cílem spolku Po hranici je omezit tato rizika a zachovat hraniční kameny na jejich původních stanovištích, neboť jen tam působí tyto památky přirozeně a neztrácejí svoji vypovídací hodnotu.

Hraniční kameny ve Chřibech a blízkém okolí

Nejstarší kamennou památkou ve Chřibech, která je v historických pramenech zmiňována jako hraniční znak, je Králův stůl mezi Velehradem a Jankovicemi. V roce 1228 získal velehradský klášter velké privilegium od krále Přemysla Otakara I. Tato listina obsahuje výčet klášterních statků a jsou zde popsány i jejich hranice. Jako jeden z bodů na hranici klášterního území je zde uveden i Králův stůl („lapis qui dicitur Kralow stol“ – kámen zvaný Králův stůl).

Patent

Králův stůl – hraniční znak uvedený v listině z roku 1228.

Králův stůl byl sice druhotně využit jako hraniční znak, jde však o památku staršího původu, která nebyla hraničním kamenem v přesném slova smyslu. Nejstarší dochované hraniční kameny ve Chřibech pocházejí až z poslední čtvrtiny 17. století a mají tvar kvádrů, nahoře půlkruhovitě zaoblených.

Vznik mnoha hraničních kamenů souvisel s hraničními spory. Předmětem těchto sporů nebyl vždy jen sporný nárok na vlastnictví určitého území. Konflikty se týkaly i nejasného rozsahu obvodu soudní moci, práva výkonu myslivosti nebo práva užívat lesy či louky sousedního panství (obvykle za poplatek).

Značný potenciál pro vznik sporů mělo takzvané lovecké právo, starobylá soudní pravomoc, kterou bylo vybaveno buchlovské panství. V dobách, kdy byl Buchlov hradem zeměpanským, zde působili takzvaní lovci, jejichž povinností byla ochrana zvěře a hlídání lesů i řek. Lovci byli současně soudními zřízenci, kteří soudili a trestali případy lesního i vodního pytláctví. Později se pravomoc loveckého práva rozšířila i na další trestné činy poddaných. Soudní obvod loveckého práva značně přesahoval územní rozsah buchlovského panství. Lovecké právo jako hrdelní soud přetrvalo i v období, kdy Buchlov přešel z královských rukou do vlastnictví šlechty. Postupem času se pravomoc tohoto soudu sice územně zmenšila, avšak i nadále se vztahovala na některé vsi sousedních dominií. Feudální majitelé okolních panství se této pravomoci snažili zbavit, protože představovala nejen výkon soudní pravomoci cizím soudem na jejich území, ale také další výsady ve prospěch majitele Buchlova. Jednou z nich byla povinnost osad spadajících pod pravomoc loveckého práva odvádět buchlovské vrchnosti poplatky za soudní procesy. Lovecké právo bylo zrušeno až za vlády Marie Terezie v roce 1753.

S loveckým právem, ale také s nevyjasněnými právy k užívání buchlovských lesů souvisely především dlouholeté spory mezi majiteli buchlovského panství a velehradskými opaty. Tyto konflikty se vlekly po několik století a byly posilovány skutečností, že feudální majitelé Buchlova v předbělohorském období vyznávali protestantskou víru. Dokladem těchto sporů jsou dochované historické listiny z 16.–18. století. V roce 1707 uzavřel velehradský klášter smlouvu s buchlovským pánem Janem Dětřichem z Petřvaldu, podle níž se klášter vzdává některých svobod klášterních poddaných v buchlovských lesích a získává za to pozemky, jejichž hranice jsou v listině popsány. V důsledku této dohody bylo v roce 1708 na hranici mezi buchlovským a velehradským panstvím osazeno velké množství hraničních kamenů.

Další spory o místní příslušnost poddaných k loveckému právu vedli buchlovští páni s královským městem Uherským Hradištěm (spor uzavřen smlouvou z roku 1681) a s královským městem Kyjovem (1718 – 1731). Důsledkem některých z těchto sporů bylo provedení revizí hranic mezi dotčenými panstvími. Konflikty se však čas od času rozhořely i mezi majiteli ostatních dominií v oblasti Chřibů. Například mezi napajedelským a velehradským dominiem panovaly napjaté vztahy od třicátých let 17. století až do roku 1701, kdy byly mezi oběma panstvími stanoveny přesné hranice.

Z pohledu badatele zkoumajícího historické hraniční kameny je zajímavé období od roku 1677, neboť tento letopočet představuje datování nejstaršího známého dochovaného mezníku ve Chřibech. Na sklonku 17. století již bylo rozložení území mezi jednotlivá panství poměrně ustáleno. V držení velkostatků se sice střídali různí vlastníci, avšak rozsah jednotlivých panství se většinou již příliš výrazně neměnil. Největším a nejvýznamnějším dominiem v oblasti Chřibů bylo buchlovské panství, jemuž tradičně konkurovalo panství velehradského kláštera. K rozsáhlejším velkostatkům náležela také Napajedla na severovýchodě. Ze západní strany zasahovalo až téměř ke Kyjovu lichtenštejnské dominium bučovické a ždánické. Dále zde bylo panství Milotice, Koryčany, Střílky, Zdounky, Kvasice, Litenčice, statek města Kyjova a několik menších dominií či statků.

Většina zdejších velkostatků byla držena soukromými vlastníky, tj. šlechtou. Byla zde však i panství spravovaná církevními institucemi – panství velehradského kláštera a panství Zdounky, které od roku 1636 drželi ve svých rukou jezuité. Svobodným městem vlastnícím svůj deskový statek bylo královské město Kyjov.

Území jednotlivých velkostatků nemuselo tvořit souvislou plochu. Často se stávalo, že panství sestávalo z několika enkláv (ostrůvků), které byly v majetku téhož vlastníka. Příkladem může být milotické panství, k němuž příslušely enklávy Nětčice a Čeložnice. Podobně tomu bylo také v případě statku města Kyjova, ke kterému patřily Bukovany, Kelčany a Vřesovice.

Mapa

Panství ve Chřibech a blízkém okolí.
Pro plné zobrazení klikněte na mapu.

Pro pohoří Chřiby je charakteristické velké množství pískovcových útvarů a skalisek. Není proto divu, že některé z nich byly v minulosti využity jako hraniční znaky. Velmi stará je zmínka o balvanu nazývaném Buchlov kámen, který se objevuje ve smlouvě z roku 1555, uzavřené mezi majitelem buchlovského panství Janem Ždánským ze Zástřizl a velehradským opatem Janem Greifenfelsem z Pilsenburku. Také Komínské skály či Komínky u Kostelan tvořily hranici kvasického panství a jsou dodnes označeny zkratkou názvu tohoto panství (HK = Herrschaft Kwasitz). Stejnou funkci měly i Moštěnické kameny s rytinami symbolů buchlovského panství a moštěnického statku.

Skála

Zkratka kvasického panství vysekaná na skalním útvaru.

Z místního pískovce byly zhotoveny i hraniční kameny. Kámen na hraničníky se získával v různých malých povrchových lomech na celém území Chřibů. Zajímavý pískovcový lom se nacházel nedaleko vrcholu kopce Strachov severozápadně od Salaše. Dochovalo se tu mnoho dokončených i nedokončených hraničních kamenů z doby kolem roku 1800, které z neznámých příčin nebyly nikdy použity.

Mezníky osazené na hranicích mezi panstvími byly zpravidla dvoustranné, přičemž na každé straně byly vysekány zkratky a symboly jednoho panství. Pokud však hranice procházela středem cesty, byly obvykle po obou jejích stranách instalovány dva kameny proti sobě, každý označený již pouze na jedné straně. Hraničníky na určitém úseku hranice byly očíslovány souvislou řadou čísel. Tato pořadová čísla byla vysekána buď na boku každého kamene, nebo na lícové straně společně s hlavním nápisem.

Nápisy na hraničních kamenech jsou zkratkami německých, českých, popřípadě latinských jmen vlastníků panství a názvů těchto panství. S latinskými zkratkami se setkáváme většinou jen u dominií v majetku církevních institucí. Pro ostatní panství byla nejběžnější němčina. V němčině se výraz „panství“ překládal slovem „Herrschaft“. Na hraničních kamenech proto často čteme zkratky začínající písmenem H, například HB (Herrschaft Buchlau – panství Buchlov), HK (Herrschaft Kwasitz – panství Kvasice), HW (Herrschaft Welehrad – panství Velehrad) atd. Menší dominia (statky) byly označovány německým slovem „Gut“. Nacházíme tedy i zkratky začínající písmenem G, například GM (Gut Mostenitz – statek Moštěnice). Podrobněji se významu nápisů budeme věnovat u jednotlivých panství.

Některé starší hraničníky z konce 17. a počátku 18. století byly opatřeny také heraldickými figurami majitelů velkostatku nebo znázorněním symbolu jejich šlechtického titulu či církevní hodnosti. Například na hranicích někdejšího buchlovského panství se dochoval hraniční kámen s reliéfem páva, erbovního zvířete majitelů Buchlova, Petřvaldských z Petřvaldu. Na mnoha starých meznících velehradského dominia je znázorněna opatská berla. Několik kamenů napajedelského panství je označeno křížem, erbovním znamením Rottalů. Na Bučovicku a Ždánicku nalezneme lichtenštejnské hraniční kameny ozdobené rytinou knížecí koruny.

Symboly

Symboly na hraničních kamenech. Zleva: páv jako erbovní figura Petřvaldských, erb svobodných pánů z Horky, dvě opatské berly symbolizující velehradský klášter, kříž z erbu Rottalů a knížecí koruna Lichtenštejnů.

Zdroje
  • Autor: Matouš Jirák
  • Foto: Pavel Novák, Tomáš Pjevič
  • Mapa: Pavel Novák
  • Kresba: Matouš Jirák
Seznam literatury
  • BAŠČAN, M. – JILÍK, J. – ŽIŽLAVSKÝ, B.: Chřiby záhadné a mytické. Díl 1–5, Uherské Hradiště 2003–2005.
  • BERCHTOLD, L.: Vergangenheit und Gegenwart der Herrenburg Buchlau im mährischen Marsgebirge. Brünn 1893.
  • BRANDL, V. (ed.): Kniha Drnovská. Brün 1868.
  • BRANDL, V. (ed.): Kniha Tovačovská aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Paměť obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. mor. Brno 1868.
  • HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. 2. vyd. Praha 2004.
  • JANIŠ, D. – ŠENKÝŘOVÁ, J.: Hranice statků a pozemků – jejich zachycení v písemných (právních) pramenech. Archaeologia historica 29, 2004, s. 193–202.
  • JIREČEK, H. (ed.): Codex Juris Bohemici. IV/1, Pragae 1882.
  • JIREČEK, H. (ed.): Spisy právnické o právu českém v XVI. století. Vídeň 1883, s. 148 – 218. Jakub Menšík z Menštejna: O mezech, hranicích, soudu a rozepři mezní i příslušenství jich v království českém sepsání. Praha 1600.
  • KOLÁČEK, J.: Hranice feudálních panství. Označování v terénu a jeho stopy v současné krajině (případová studie). Nepublikovaná diplomová práce obhájená na Univerzitě Palackého v Olomouci, Olomouc 2008.
  • KREJČÍ, K.: Lovecký soud hradu Buchlova. Nepublikovaná rigorózní práce obhájená na PF MU v Brně, Brno 2007.
  • MAŠEK, F.: Pozemkový katastr. 1. vyd. Praha 1948.
  • RAMEŠ, V.: Slovník pro historiky a návštěvníky archivů. Praha 2006.
  • VERBÍK, A.: Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Brno 1976.
  • ŽIŽLAVSKÝ, B.: Buchlov, historie a příběhy hradu. Hýsly 2006.