Panství Velehrad


Velehradský klášter založil roku 1205 moravský markrabě Vladislav Jindřich. Klášter tehdy dostal do vlastnictví několik poddanských vsí: Boršice, Huštěnovice, Kostelany nad Moravou a Zlechov. Již během první poloviny 13. století vzrostl počet vsí a dvorů příslušejících ke klášteru přibližně na padesát, a to nejen na Uherskohradišťsku, ale i v jiných oblastech jižní Moravy a též na Opavsku. V roce 1292 je zaznamenán nejstarší známý hraniční spor mezi velehradským klášterem a Siegfriedem Sirotkem z Nejdku o pozemky na hranicích klášterní vsi Přítluk a hradu Nejdku na Břeclavsku. Ke sporům Velehradu se sousedními panstvími docházelo i během 14. století.

V roce 1421 byl velehradský klášter vypálen husity. Význam kláštera poklesl a mnohé jeho statky byly zcizeny. Potřeba finančních prostředků k obnově kláštera po skončení husitských válek vedla k prodeji či zástavě některých klášterních vsí. Velehradské dominium se tak postupně zmenšovalo především na oblast geograficky blízkou klášteru.

Za stavovského povstání byly klášterní statky zabaveny, po Bílé hoře však byl obnoven původní rozsah panství. Následovaly však ničivé vpády různých vojsk za třicetileté války i po jejím skončení. V roce 1669 náleželo k velehradskému panství městečko Polešovice a vsi Babice, Boršice, Domanín, Huštěnovice, Jalubí, Kostelany nad Moravou, Nedakonice, Traplice, Tučapy, Tupesy, Vážany a Zlechov. Později se rozsah panství ustálil na patnácti obcích.

Velehradský klášter byl zrušen roku 1784. Dále panství náleželo náboženskému fondu až do roku 1837, kdy je koupil Jiří Šimon, svobodný pán Sina. Po zrušení kláštera bylo založeno několik nových osad: lidé usazení u kláštera vytvořili vesnici Velehrad, nedaleko odtud vznikla Modrá u Velehradu a  na místě babického dvora osada Cerony.

Vztahy mezi velehradským a buchlovským panstvím

Z 16.–18. století pocházejí listiny, které se týkají takzvaných služebností, tedy práv užívat cizí nemovitosti. Velehradští poddaní z Tupes a Zlechova byli držiteli starých privilegií k užívání některých částí buchlovských lesů. Za tato práva odváděli buchlovské vrchnosti poplatky a naturálie. V roce 1555 uzavřel majitel Buchlova Jan Ždánský ze Zástřizl s velehradským klášterem smlouvu, v níž je přesně určeno lesní území, na kterém mohou poddaní Velehradu těžit dříví a pást dobytek. Hranice tohoto území je v listině popsána takto: „V lesích a horách hříbiecích, k Buchlovu příslušejících, jmenovitě od pole tupeského po tu cestu, kteráž od tupeských vinohradů pod brádlo jde, až k hoře, kteráž slove nad lepkou, a odtud až k hlavě před se pod skalu, slove Buchlov kamen, a od toho kamene brdem dolu k potoku a tím potokem pod smenovu až na potok, který k klášteru velehradskému teče, a od toho místa přímo vzhůru přes čínkušt na vrchní cestu a  odtud dolu k slateckému potoku, přes ten potok zase vzhůru až k cestě, kteráž hory buchlovské a napajedelské dělí, a tou cestou zase k poli až na klášterské újezdy.“

V roce 1559 byla mezi klášterem a Janem Ždánským uzavřena nová dohoda, v níž se buchlovský pán zříká poplatků odváděných poddanými ze Zlechova za užívání buchlovských lesů a náhradou za to získává od velehradského kláštera pustou ves Újezdec.

Majitelka Buchlova Kunhuta Prakšická ze Zástřizl vedla mezi lety 1650 a 1654 s klášterem spory o kostelní patronát. Během těchto sporů omezila velehradským poddaným jejich privilegia v buchlovských lesích.

V roce 1660 uzavřel velehradský opat Bartoloměj Ferreus s buchlovským pánem Hanušem Zikmundem Petřvaldským z Petřvaldu smlouvu, která potvrzovala stará privilegia v užívání buchlovského lesa a určovala hranice sporného území. Dvě třetiny sporné části připadly touto smlouvou do vlastnictví kláštera, zbylá třetina Buchlovu. Hranice onoho sporného území na velehradsko-buchlovských hranicích je v listině popsána těmito slovy: „... počnouce na poledni od polí tupeských tú cestú, která k prádlu a odtud chodníkem břesteckým přes dlouhé luka a  zase dolem třešňovým až na cestu horní, jenž buchlovské a napajedelské hory dělí, a touž cestú, vždy k klášteru až na klášterský Újezd vede, odtud pak zase mezi týmž újezdem a potom rolimi tupeskými vždy až na nejprve jmenovanú cestu jdouce.“ Dále smlouva přesně určuje hranice dílu přiřčeného k Buchlovu a hranice dílu velehradského, „tak jakž to vše u přítomnosti obostranně principalův vyměřeno a  vyhrazeno jest“.

Na smlouvu s buchlovským pánem z roku 1660 navazovaly další dohody z let 1661 a 1686. Jejich předmětem byly nedoplatky za užívání buchlovských lesů klášterními poddanými. Za klášterní stranu podepsal první smlouvu ještě opat Bartoloměj Ferreus, druhou již jeho nástupce Petr Silavecký. Do současnosti se na velehradsko-buchlovských hranicích dochovaly hraniční kameny z let 1677, 1686 a 1688. Na velehradské straně jsou označeny rytinou opatské berly a písmeny AW (nebo WA) s významem Abbas Welehradensis (nebo německy Welehrader Abt), tedy opat velehradský. Na jednom z mezníků jsou vysekány i iniciály opata Petra Silaveckého (PS).

Hraničník

Nejstarší dochovaný chřibský hraničník z roku 1677 se symbolem opatské berly a písmeny AW = Abbas Welehradensis = opat velehradský.

Hraniční kámen z roku 1686

Velehradský hraničník z roku 1686 s opatskou berlou a nápisem WA PS. Písmena WA jsou zkratkou latinského či německého označení velehradského opata. Písmena PS odpovídají iniciálám opata Petra Silaveckého.

V roce 1707 uzavřel opat Florián Nezorin s majitelem Buchlova Janem Dětřichem Petřvaldským další smlouvu, jejímž prostřednictvím se klášter vzdal práv velehradských poddaných užívat buchlovské lesy a náhradou za to od buchlovského panství získal 1700 jiter lesů (tedy téměř 1000 ha!). Poslední narovnání mezi oběma stranami bylo zajištěno další smlouvou z roku 1709. V návaznosti na dohody z let 1707 a 1709 proběhlo nové vyměření některých úseků hranice mezi velehradským a buchlovským panstvím. Dochované hraniční kameny v těchto lokalitách nesou letopočty 1708 a 1710. Opět na nich nalezneme obvyklý symbol opatské berly a písmena CW (nebo WC) s významem Conventus Welehradensis, tj. velehradský klášter.

Hraničník

Velehradský mezník s opatskou berlou a nápisem CW = Conventus Welehradensis.

Hraniční kámen

Velehradský hraniční kámen s opatskou berlou, písmeny WC a letopočtem 1708.

Velehradský opat Josef Malý dosáhl roku 1746 toho, že bylo zrušeno právo buchlovské vrchnosti lovit na polích klášterních vsí spadajících do obvodu pravomoci buchlovského loveckého práva. Smlouvu s klášterem podepsal za buchlovskou stranu Zikmund Karel Petřvaldský. Případné dopady tohoto sporu na vyznačení hranic nebyly dosud prokázány.

Později byly velehradské hranice doplněny ještě dalšími mezníky. Některé z nich jsou označeny písmeny HW (nebo HV) = Herrschaft Welehrad, tedy panství Velehrad.

Spory s panstvím Napajedla

K častým střetům docházelo také mezi klášterem a  napajedelským panstvím. Spory započaly před rokem 1630 a trvaly až do konce 17. století. Na začátku stály zřejmě rozepře o práva velehradských poddaných získávat dříví z části napajedelských lesů. Napajedelský pán Jan z Rottalu údajně nařídil zajmout klášterní poddané z Jalubí a  Traplic, kteří by v těchto lesích sekali dříví. V roce 1635 si velehradský opat Jan Greifenfels z Pilsenburku stěžoval u kardinála Dietrichsteina, že napajedelský pán Jan z Rottalu klášteru a jeho poddaným bere louky a kopaniny a kácí lesy, v nichž má klášter stejná práva jako napajedelská vrchnost. Kromě toho byli klášteru trnem v oku valašští osadníci, jimiž Jan z Rottalu zalidňoval nově zakládané osady.

Opat Bartoloměj Ferreus (1659 – 1672) odmítl platit poplatky za užívání luk a kopanin patřících k Napajedlům, dokud mu nebude vrácen zběhlý klášterní poddaný Václav Švec z Babic. Za opata Petra Silaveckého (1672 – 1691) následovaly další spory o pozemky a jejich hranice a o 124 kusů hovězího a 170 kusů vepřového dobytka, které hrabě Rottal zabavil klášterním poddaným z Traplic, protože pásli v lesích náležejících k napajedelskému panství.

Staré i nové rozepře pokračovaly i za opata Bernarda Kašpárka (1691 – 1699). V roce 1693 protestoval velehradský úředník u napajedelského hejtmana proti tomu, že napajedelští poddaní v klášterním lese zvaném Vápno „pec vápennou zbořili a  stříšku nad ní spálili“. Na to hejtman odpověděl, že proti této peci vždy protestoval a žádal její zboření, ale nebylo to nic platné, a proto ji kázal rozbořit. Jiný spor se týkal hranic mezi Jalubím a Sušicemi. V roce 1693 si hrabě Rottal stěžoval, že Jalubští na rozkaz opatův přeložili roku 1688 hranečníky do sušických polí. V prosinci 1693 vyrabovali velehradští poddaní osadu Košíky. Této násilnosti se zúčastnil i velehradský důchodenský písař, klášterní drábi a jiní sloužící.

Na podzim 1695 se v Košíkách sešla úřední komise za účasti obyvatel osad Kudlovice, Jankovice a Košíky za napajedelskou stranu a  poddaných z Traplic a Jalubí za velehradskou stranu. O jednání komise se píše: „Sešli se na Košíkách, přesvědčili se o posud poznamenaných hranicích Velehradských a po nich šli až do Janové, postavili se na louku, tu pan Simonek vyňal nákres „Svobod“, asi jako stůl veliký a předložil jej pánům, kteří jej kompasem prozkoumali, pak se s Velehradskými hádali a veřejně se vyslovili, že Velehradští prohráli. Nařídili potom, aby 12 nejstarších osob strany Napajedelské šlo s nimi na Velehrad, ostatní mohou jíti domů. Na Velehradě se jim řeklo, že bude 24 osob přísahati (z každé strany 12), aby čekali. Čekali do noci, ale k přísahání nedošlo, nýbrž nařídilo se jim, že mohou jíti s Pánem Bohem domů, že již jejich přísahy není třeba.“ Ani jednáním komise se však situace nezklidnila. Klášterní poddaní dál provozovali lesní pych a činili násilnosti. V roce 1697 se napajedelský hejtman s několika stovkami mužů pokusil přistihnout velehradské poddané z Traplic při rubání dřeva nebo pasení dobytka v lesích. Nikoho však v lese nezastihl, a tak vtáhl do Traplic a nechal zbít několik obyvatel. Roku 1701 byli poddaní z Traplic a Jalubí přistiženi při odvážení dříví. Napajedelští jim vzali koně a čtyři sedláci byli dáni do želez.

Teprve za opata Floriána Nezorina (1699 – 1724) došlo k vyřešení většiny hraničních sporů mezi Velehradem a Napajedly. Na podzim 1701 byla u Králova stolu sjednána smlouva, ve které se klášter vzdal nároku na „hory Svobody“. Napajedelská vrchnost klášteru povolila lámat kámen na pálení vápna v kamenolomu pod Jankovicemi, avšak jen na předcházející požádání a v množství nejvýše 100 desetivěderných beček ročně. Ve smlouvě bylo také dohodnuto podrobné vymezení hranic mezi oběma panstvími. Hraniční kameny měly být usazeny společným nákladem obou stran. Vzhledem k tomu, že smírná dohoda byla uzavřena v říjnu, byly práce na vyznačení hranice odloženy na rok 1702. Z této doby se dosud dochovalo několik hraničních kamenů. Některé z nich jsou umístěny ve dvojicích proti sobě: na jedné straně vždy velehradský kámen s opatskou berlou a písmeny CW (Conventus Welehradensis), na druhé straně napajedelský hraničník s iniciálami Františka Helfrieda z Rottalu a křížem coby rottalským erbovním znamením. Hraničník

Velehradský hraniční kámen z roku 1702 s opatskou berlou a písmeny CW (Conventus Welehradensis).

Vztahy s dalšími sousedy

O vyjasnění průběhu hranic jednal velehradský klášter také s ostatními sousedy, například panstvím bzeneckým a královským městem Uherským Hradištěm. Tyto úseky velehradských hranic se však již většinou nacházely mimo chřibské lesy.

Statek Ořechov

V roce 1638 přikoupil opat Jan Greifenfels z Pilsenburka k velehradskému panství statek Ořechov. Protože však potřeboval peníze, musel jej roku 1649 zase prodat. Ořechovský statek se vsí Těmice tehdy koupil Marek Lubetič de Capellet. Poručník nezletilých sirotků po Marku Lubetičovi vedl v šedesátých letech 17. století spor s velehradským klášterem o hranice panství. V roce 1683 přešel ořechovský statek do rukou nových majitelů, hrabat Magnisů. V letech 1686 a 1689 byly hranice s velehradským panstvím vyznačeny několika mezníky, které mají na ořechovské straně písmena HO nebo MO. Zkratka HO patrně znamená Herrschaft Orzechau, tedy panství Ořechov. Písmena MO se pravděpodobně vztahují ke staršímu názvu obce Malý Ořechov, resp. Malá Ořechová.

Ořechovský statek dlouho samostatný nebyl. Smlouvou z roku 1717 jej Maxmilián Filip hrabě z Magnisu prodal zpět velehradskému klášteru.

Hraničník

Ořechovský mezník z roku 1686. Nápis HO znamená Herrschaft Orzechau, tedy panství Ořechov.

Hraniční kámen

Ořechovský mezník z roku 1689. Pravděpodobný význam nápisu MO je Malý Ořechov, resp. Malá Ořechová, což byl starší název obce uváděný v některých listinách a dokonce i na obecní pečeti.

Zdroje
  • Autor: Matouš Jirák
  • Foto: Pavel Novák, Tomáš Pjevič
Seznam literatury
  • BAŠČAN, M. – JILÍK, J. – ŽIŽLAVSKÝ, B.: Chřiby záhadné a mytické. Díl 1–5, Uherské Hradiště 2003–2005.
  • BERCHTOLD, L.: Vergangenheit und Gegenwart der Herrenburg Buchlau im mährischen Marsgebirge. Brünn 1893.
  • ČOUPEK, J. – ČOUPEK, L.: Zlechov. Zlechov 2007.
  • ČOUPEK, L.: K vývoji patrimoniální správy na velehradském panství. Studia historica Brunensia Brno : Masarykova univerzita Roč. 60, č. 1–2 (2013), s. 201-211.
  • ČOUPEK, L.: Správa a samospráva poddanských vsí Uherskohradišťska před zavedením obecního zřízení. Nepublikovaná disertační práce obhájená na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, Brno 2010.
  • HOSÁK, L.: Historický místopis země Moravskoslezské. 2. vyd. Praha 2004.
  • KOLMANOVÁ, H.: Obec Spytihněv jako součást napajedelského panství. Nepublikovaná diplomová práce obhájená na MU v Brně, Brno 2009.
  • KREJČÍ, K.: Lovecký soud hradu Buchlova. Nepublikovaná rigorózní práce obhájená na PF MU v Brně, Brno 2007.
  • PRASEK, V.: Paměti městečka Napajedel a dědin k panství napajedelskému ode dávna příslušných. Valašské Meziříčí 1881.
  • SOVA, V.: Dějiny Napajedel a blízkého okolí. Uherské Hradiště 1928.
  • SOVA, V.: Osudy bývalého napajedelského panství z let 1750 až 1935. Kroměříž 1937.
  • TESAŘ, P.: Archiv Skopalíkův v Záhlinicích. Tlumačov 1923.
  • VERBÍK, A.: Černé knihy práva loveckého na hradě Buchlově. Brno 1976.
  • ŽIŽLAVSKÝ, B.: Buchlov, historie a příběhy hradu. Hýsly 2006.