VII. Zavadilka


Hájenka

Hájenka Zavadilka, foto z roku 1956.

V dnešní době především chatová a turistická oblast. Její název souvisí s první stavbou. Hájenka s názvem Zavadilka byla postavena v druhé polovině 19. století a název dostala od výrazu někam dojít, zavadit o něco, co stálo o samotě. Od rozcestníku Zavadilka se můžeme vydat do širokého okolí všemi směry.

Ve třicátých letech minulého století se na Zavadilce rozšiřuje počet objektů, mezi prvními chata „Ahoj”, další objekty byly budovány během druhé světové války a právě v tomto období zde došlo k řadě událostí, které poznamenaly osud lidí, někdy i s tragickým dopadem.

Pechal

Npor. Oldřich Pechal. S celým příběhem npor. Oldřicha Pechala i s osudy dalších lidí se mohou zájemci seznámit v komunitním centru ve Vřesovicích, kde je trvalá výstava s celou řadou dokumentů odkazujících na tento tragický příběh.

Odboj za II. Světové války

V roce 1942 je na hájence Zavadilka, č. p. 126, hajným pan František Selucký s rodinou, hájenka má své vlastní hospodářství a je zde i sad. V dubnu roku 1942 objevuje hajný v lesích učitele z Koryčan, Cyrila Žižlavského, který utekl při zatýkání gestapem v souvislosti s pronásledováním jeho příbuzného, npor. Oldřicha Pechala. Ten byl velitelem paradesantního výsadku ZINC z 28. 3. 1942, jehož cílem bylo posílení domácího odboje a který organizovala exilová vláda v Londýně. Tento výsadek i přes velké hrdinství právě npor. Oldřicha Pechala skončil neúspěšně. Byl vysazen mimo plánovanou oblast, Pechal byl navíc záhy identifikován a pronásledován. I on se objevuje v hájence na Zavadilce, kde je mezitím ošetřován zraněný Cyril Žižlavský lékařem MUDr. Vladimírem Dunděrou z Kyjova. Ten pak s dalšími spolupracovníky z kyjovské sokolské jednoty zajišťuje Pechalův přesun do Kyjova. Gestapo ztrácí stopu, ovšem díky svým konfidentům ji koncem dubna znovu nachází.

V roce 1945 odbojová činnost vrcholí a nejinak je tomu i na Kyjovsku. V oblasti Zavadilky působí skupina VELA Kameňák (VELA = velitelství lidové armády), ta spolupracuje se skupinou VELA Bzenec, pro kterou zajišťuje budování úkrytů v chřibských lesích.

Bunkr

Partyzánský bunkr.

V Bohuslavicích pod vedením studenta Antonína Máčela působí skupina Carbon Bohuslavice. Zaměřuje se mimo jiné na vyhledávání vhodných ploch pro shoz vojenského materiálu a také na ukrývání hledaných osob v obci a jejím okolí. Pro tyto účely buduje bunkry. Jeden z nich vyrůstá v oblasti Volného skály nedaleko kopce Malá Ostrá.

V tomto nově vybudovaném bunkru se před gestapem ukrývají také dva členové skupiny Carbon, bohuslavický rodák a příslušník RAF, seržant Pavel Svoboda se Zdeňkem Skřivánkem. Ti s kolegy připravují jednu z ploch pro shoz zbraní, který se uskutečnil 9. dubna 1945 (na místě shozu, nedaleko Bohuslavic, byl v říjnu 2015 vybudován památník). O pět dní později se proto na Ištokově chatě, známé taktéž pod názvem Vápenka, koná schůzka Svobody a Skřivánka se členy skupiny VELA Kameňák, na které má být dohodnuto předání shozených zbraní.

Panihaj

Ištokova chata, namaloval Jan Novák. Stávala na místě dnešního památníku vzdáleného odtud 650 m směrem ke Kameňáku.

Partyzáni jsou ale intenzivně sledováni tzv. bezpečnostním komandem. V oblasti jihovýchodní Moravy se jedná o 43. oddíl ZbW se sídlem v Uherském Hradišti, jehož část je od 7. dubna přemístěna ze Strážnice do Kyjova. Oddíl tvoří nejen členové gestapa – součástí jsou i ruští a jiní zajatci v pozici agentů provokatérů, kteří mají za úkol pronikat do domácího odboje. Výsledkem jsou četná zatýkání. Jedno z nich se uskuteční 14. dubna v podvečer na Ištokově chatě, během zmíněné schůzky k předání zbraní. Uvnitř jsou v tu chvíli vedle odbojářů také jejich rodinní příslušníci. Členové bezpečnostního komanda nejprve ubijí Zdeňka Skřivánka, u kterého nalézají ruční granát. Dalších pět mužů je na místě zastřeleno. Jejich těla jsou vhozena do chaty, která je následně zapálena.

Jediný Pavel Svoboda, který je oblečen v anglické uniformě a u sebe má známku s evidenčním číslem a jménem Harry Nevill, je spolu se ženami odvezen do kyjovského Gästehausu – tehdejšího sídla bezpečnostního komanda. Při následném tvrdém výslechu Marie Ištoková s dcerou Annou Havlíčkovou Svobodovu totožnost neprozradí.

Následující den bezpečnostní komando pod vedením Egona Lüdemanna pokračuje v další akci. Zasahuje proti skupině VELA ve Bzenci u učitele Staňka, kde zastřelí tři osoby. Další lidé jsou zatčeni, po brutálních výsleších zavražděni a zakopáni na dvoře pod kůlnou kyjovského Gästehausu. 1. května, poté, co je Kyjov osvobozen, je pod kůlnou nalezeno a identifikováno celkem sedm těl. Jedná se o dva občany Kyjova, tři ze Bzence, ruského partyzána a vídeňského Čecha.

Z členů gestapa se po válce podaří odhalit jen Williho Kunze. Je zadržen, vyslýchán a odsouzen. Je popraven v dubnu 1946 na dvoře trestního soudu v Kyjově.

Příběh Pavla Svobody

studenta práv zatčeného 17. listopadu 1939, odeslaného do Sachsenhausenu.

Svoboda

V prosinci téhož roku byl součástí skupiny studentů, které byl umožněn návrat domů. Svoboda se ale rozhodl odejít do zahraničí a přes Francii se dostal do Anglie. Tam byl zařazen do pozice palubního střelce 311. bombardovací perutě.

28. prosince 1941 byl v bombardéru Wellington KX-B kapitána Aloise Šišky sestřelen. Osádka byla nucena nouzově přistát na moři. Svoboda přežil šest dní v záchranném člunu. V Holandsku u města Petten se dostal na pevninu a po vyléčení omrzlin byl přemístěn do zajateckého tábora Lamsdorf v Horním Slezsku.

V říjnu 1944 se mu spolu s Kanaďanem Vernonem Bastablem podařilo utéct – až na třetí pokus! Vrátil se do protektorátu, kde se účastnil řady akcí skupiny Carbon Bohuslavice.

Po zatčení na Ištokově chatě byl odeslán do brněnských Kounicových kolejí, kde měl být popraven.

20. dubna, při propouštění skupiny vězňů, ale využil nepozornosti strážného a za pomoci statkáře Eduarda Huška, který mu poskytl kabát k zamaskování uniformy, se dostal na svobodu. Po válce pracoval jako velitel letištní správy v Brně. 18. června 1948 byl nucen emigrovat do Anglie. Byl to v pořadí šestý útěk Pavla Svobody „za svobodou”. Zemřel 8. ledna 1993 v Londýně.

Víte, že…

Zatčeného npor. Oldřicha Pechala nutili identifikovat těla účastníků atentátu na Heydricha? Gestapem byl převezen do pražského Ústavu soudního lékařství. Pechal při výslechu popřel, že by někoho ze svých kamarádů znal.

Zdroje
  • Autor: Luděk Šimeček
  • Grafika panelu naučné stezky: Jakub Novák
  • Korektury textů: Filip Zdražil, Libuše Moudrá
  • Fotografie: Dušan Juračka, Tomáš Pjevič, Jan Novák, archiv Jiří Dunděra a Vojenský historický ústav
Použitá literatura
  • SLÁDEK, O.: Ve znamení smrtihlava: nacistický protipartyzánský aparát v letech 1944-1945. Praha: Naše vojsko, 1991.
  • RUDOLF, J.: Vítězové nad smrtí: dokumentární reportáž ze života zahraničních letců a partyzánů. Brno: Mír, 1948.
  • NEDBAL, L.: Voják, vlastenec a národní hrdina štábní kapitán pěchoty Oldřich Pechal: k životním osudům velitele výsadkové skupina ZINC. 1. vyd. Vřesovice: Obec Vřesovice, 2007.